Vzkrísení [antikvár]

Matous k. 18. v. 21. Tehdy pristoupiv k nerau Petr, rekl : Pane, koiikrát zhresi proti mnë bratr műj, a odpustím jemu? Zdali do scdmikrát ? 22. I dí mii Jezis: Pravim tobe, ne do sedmikrát, ale az do sedmdesátikrát sedmkrát. Matous k. 7. v. 3. Coz pak vidís mrvu v oku bratra svého, a v oku svém bievna necítís? Jan k. S. v. 7. .Ivdo je z vas bez hrichu, nejprv vrz na ni kámen. Lukás k. 6. v. 40. Nénit? uceník nad mistra svélio, i zclokonaliv se bude kazdy jako mistr jeho. I. Af jakkoli snazili se lidé, kterí shromázdili se v poctu nekolika tisíc na jednom nevelikém misté, zoliaviti tu zemi, na níz se tísnili, aL jakkoli zatloukali zemi kameny, aby nic na ni nerostlo, at' jakkoli odstranovali kazdou vyrázející travicku, af jakkoli cadili kamennym uhlím a petrolejem, af jakkoli orezávali stromy a vyhánéli vsecku zvér i ptactvo: vesna byla vesnou uz i v mésté. Slunce hrálo, tráva, ozivujíc, rostía a zelenala se vsude, kde jen ji neseskrábali, nejen na tráv-níkách boulevardü, ale i mezi kamennymi dlazicemi, a brízy, topole a stremcba rozvijely své lepkavé vonné listy, lípy na-lévaly praskající pupeny; kavky, vrabci a holubi jako na jare radostné délali uz hnízda, i mouchy bzucely u stén, zahfáté sluncem. Yeselí byli i rostliny i ptáci i kmyz i déti. Ale lidé — velcí, dospélí lidé neprestávali klamati a trápiti sebe i druh druha. Lidé se domnívali, ze posvátné a dulezité jest ne toto jarní jitro, ne tato krása bozího svéta, daná pro blaho vsecli bytostí, — krása nalad'ující k míru, svornosti a lásce, ale ze posvátné a dulezité jest to, co oni sami vy-myslili, aby panovali druh nad drubem.